Odjezd
    V Plzni 19.7.2009 nastupuji ve 21.07 hod. do rychlíku směr Štrba. O dvacet minut později přistupuje v Rokycanech i Jirka. Naše cesta začíná opravdu komicky. Jirka se nemůže dostat do zamčeného lehátkového vozu a tak běhá ode dveří ke dveřím. Na poslední chvíli nastupuje do vlaku a až za jízdy mu průvodčí otevírá dveře mezi vagóny druhé třídy a naším lehátkovým vozem.
    Cesta až do Štrby pak probíhá hladce. Oba se ve vlaku dobře prospíme asi i proto, že nás na hranicích nebudí žádná pasová kontrola.

První den – den D
    Ve Štrbě vystupujeme v 8.30 hod. a necháváme se zubačkou vyvést na Štrbské Pleso, kde pořizujeme naši první společnou fotografii. Je polojasno. Ze Štrbského plesa vyrážíme po červeně značené naučné stezce na Popradské pleso, kde navštívíme Symbolický cintorín, který je věnován památce mrtvých, kteří v horách zahynuli.
    Od Popradského plesa stoupáme stále po červené značce okolo Žabiech ples až k vodopádu, kde překonáváme naše první řetězy. Od řetězů je to již jen pár minut k Chatě Pod Rysi, kde máme naplánovaný první nocleh. Protože měl Jirka vždy, kdykoliv byl na vrcholu Rys špatné počasí s minimální viditelností, rozhoduje se využít slušného počasí a vydává se sám nalehko na vrchol. Batoh nechává v chatě, kde zůstávám i já. Já totiž na rozdíl od Jirky věřím, že i zítra ráno až půjdeme přes vrchol Rys a budeme scházet do Polska, slušné počasí vydrží a tak své síly šetřím na další dny a čekám hezky v teple chaty až se Jirka vrátí zpátky. Venku se ochladilo a začal foukat nepříjemný studený vítr. Jirka se asi po hodině vrací a je viditelně spokojený.
    Ptáme se na možnost noclehu. Chatař nám sdělil, že jsou všechna místa obsazena a tak musíme počkat, jestli někteří z těch, co mají nocleh předem zajištěný, nedorazí. Jinak budeme spát na karimatkách na podlaze jídelny. To ale musíme nejprve počkat, až jídelnu všichni opustí, což může být třeba až po půlnoci. Protože není ještě ani 17 hodin, čeká nás dlouhé, několika hodinové čekání. Jdeme si čas zkrátit přípravou večeře z vlastních zdrojů. Po večeři k nám chatař přichází s návrhem, abychom se šli zatím do podkroví natáhnout a odpočinout si. Pokud ale přijdou ti, co mají nocleh zajištěn, musíme jim místo uvolnit a vrátit se spět do jídelny. Návrh s radostí přijímáme. Jdeme se natáhnout a odpočívat. Máme štěstí. Na noc zůstali námi obsazené postele volné a tak spíme pohodlně a v klidu na měkkém lůžku až do rána. Ráno jdeme mezi prvními na snídani. V jídelně se zrovna balí dva turisti, na které postel nevyzbyla a kteří přišli po nás a museli spát na karimatkách na stolech jídelny.

Druhý den – přechod do Polska
    Po snídani v půl osmé vyrážíme na vrchol Rys z chaty jako první. Je jasno, ale velmi chladno. Po překonání sněžného pole, které se nachází hned za chatou, se za půl hodiny dostáváme na vrchol Rys 2500 m.n.m. Na vrcholu dáváme první pauzu a děláme fotky. Vyrušili jsme ze spánku osamoceného turistu, který strávil noc bivakem přímo na vrcholku Rys. Po krátké pauze scházíme po řetězech do Polska na Czarny Staw pod Rysmi a na Morskie Oko. Protože okolo Morskieho Oka proudí davy rádoby turistů v sandálech a v pantoflích a je tu všude spousta hluku, nezdržujeme se zde a odcházíme po žlutě značené cestě směr Hrubý štít.
    Obloha se zatáhla a začal foukat vítr. Pár minut před dosažením vrcholu začíná drobně pršet a nízké mraky, které plují po obloze závratnou rychlostí, zahalují vše okolo nás. Oblékáme návleky na boty, nepromokavé bundy a vyndaváme ponča. Domlouváme se, že těch 200 metrů, co nám schází k vrcholu, dojdeme, i když začalo pršet a není nic moc vidět. Udělali jsme dobře. Na vrcholu Hrubého štítu 2172 m.n.m. sundaváme návleky a ponča. Přestalo pršet. Máme dostatek času a tak Jirka navrhuje, abychom na vrcholu Hrubého štítu setrvali o něco déle a zkusili počkat, jestli nebudeme mít štěstí a mraky se nepřeženou. Jirka měl pravdu. Po patnácti minutách silný vítr mraky téměř zcela rozfoukal. Je krásně vidět na cíl naší dnešní cesty Dolinu Pieciu Stawow Polskich. Děláme fotky a odcházíme po žlutě značené cestě na chatu u Przedniho Stawu Polskieho, kde plánujeme strávit dvě noci. Než dorazíme na chatu, je už zase hezké polojasné počasí.
    Jirka v recepci zjišťuje, že jsou všechna lůžka již obsazená a tak si platíme přespání na vlastních karimatkách na podlaze jídelny. A turistů stále přibývá. Chata je lidmi narvaná k prasknutí. Debatujeme s Jirkou o tom, že není možné, aby se tu všichni přítomní mohli uložit ke spánku. Když přijde po večeři čas ulehnout, začíná pro nás doposud nevídaný boj o získání místa ke spaní. I když jsme v této situaci úplní nováčci, nenecháváme se zahanbit a rychle reagujeme. Své místo na spaní si rychle a bez servítek zabíráme. Hurá! Mám svůj metr čtvereční, kde můžu v klidu vegetit. Jako začátečníci neznalí místních poměrů jsme přeci jen jednu chybu udělali. Ležíme u kraje místnosti, hned u dveří do jídelny plné lidí. Problém je v tom, že každý koho v noci přepadne nutkavá potřeba dojít si na toaletu, musí jít okolo nás, nebo dokonce přes nás. A tak nás rozespalí turisti obcházejí, překračují a přeskakují. Mě drasticky probudil polský kolega, když mi při překračování (či přeskakování) dupl na ruku. Jirku zase v noci soused, co ležel vedle něj, neustále kopal do hlavy. No prostě zážitek!

Třetí den – horolezecká túra
    Po dnešní noci hned ráno Jirka v recepci přemlouvá mladou sympatickou recepční, aby nám rezervovala dvě místa v pokojích na dnešní noc. Objednávky se ale dělají až v odpoledních hodinách dle hesla kdo dřív přijde, ten dřív mele. Recepční je na nás hodná a protekčně nás píše na seznam již ráno v 7.30 hod. Jirka ještě domlouvá úschovu jednoho našeho batohu. Před odchodem na dnešní hřebenovou túru Orla Perc, která má být nejnáročnější a doufáme, že i nejhezčí v našem třináctidenním putování, přendaváme věci z jednoho batohu do druhého. Do mého batohu jdou věci, které si oba na túru bereme. Jídlo, pití, foťák, ponča, nepromokavé bundy, návleky na boty, mapy, atd. Do Jirkova batohu dáváme veškeré ostatní naše věci. Věci na vaření, spacáky, karimatky, hygienické potřeby a veškeré ostatní oblečení, které nebereme s sebou na túru.
    V 8 hod. vyrážíme plni očekávání, co nás dnes čeká. Po modré značce jdeme okolo Przedniho Stawu a Wielkieho Stawu. Mineme Czarny Staw Polski a odbočíme vpravo na žlutě značenou cestu, která stoupá až do sedla Kozia Przelec. Zde nás čekají první výstupy po řetězech, kterých si dnes opravdu užijeme až až. Na této červeně značené Polské hřebenovce jsou umístněny stovky metrů řetězů (možná že i kilometry.) Od sedla stoupáme po řetězech červeně značenou cestou až na Kozi Wierch, z kterého je úžasný výhled na dolinu Roztoky a dolinu Pieciu Stawow Polskich, na všechna tři plese a chatu, odkud jsme ráno vyšli. Je jasno a slunce pěkně praží, a tak se občas pořádně při výstupu zapotíme. Naštěstí neseme jen jeden lehčí batoh, o který se pravidelně střídáme. Po první a druhé túře začínám trochu cítit při sestupech kolena. Protože vím, jaké to je mít na horách problém s bolavým kolenem (zažil jsem to naštěstí jen jednou), domlouvám se s Jirkou, že do kopce ponesu batoh já a z kopce on, abych odlehčil náporu na svá kolena. Po několika hodinách zdoláváme celou hřebenovku Orla Perc a z posledního vrcholu Krzyzne děláme krásné fotky.
    Po odpočinku scházíme stále za jasného počasí po žluté značce až k Wielkiemu Stawu. Odtud odbočujeme po zelené značce na vodopád Siklawa, který je odtud vzdálen asi 10 minut chůze. Po odpočinku a udělání několika fotek se vracíme po stejné cestě k plesu a pak k chatě, kde máme zajištěn nocleh. Na pokoji si zabereme postele a jdeme vystát asi hodinu a půl trvající frontu na studenou sprchu (na odhadem několik stovek turistů zde funguje jedna studená dámská a jedna studená pánská sprcha). Jirka vaří večeři a pak si ještě objednáváme něco k jídlu v jídelně. Celé tři dny mám problémy se zažíváním. Ještě jsem nebyl na velké a začíná mě pěkně bolet břicho. Jdeme spát. Když míjíme chudáky, kteří se mačkají na podlaze a hledají si pár decimetrů čtverečních místa, aby se mohli pokusit ulehnout, máme radost z toho, že nás tento zážitek dneska mine a že máme díky Jirkovi dnes každý svoji vlastní postel. No není to paráda?

Čtvrtý den – hřebenem po slovensko - polských hranicích
    Vstáváme opět brzo ráno okolo šesté hodiny. Balíme věci a jdeme se nasnídat ven před chatu. Dnes nás čeká opět jasná obloha a horko. To nám ale vůbec nevadí. Máme rádi teplo a navíc jasná obloha slibuje krásné a nezapomenutelné výhledy z vrcholků hor do okolí. Bereme batohy na záda, teleskopické hole do ruky a vyrážíme.
    Po modře značené cestě mineme tři plesa. Przedni Staw, Wielki Staw a Czarny Staw. Stále stoupáme vzhůru okolo Zadního Stawu až do sedla Závrat. Tam se napojíme na červenou značku, která nás přes několikery řetězy dovede za pár desítek minut na vrchol Svinica 2.301 m.n.m., odkud je nádherný, ničím nerušený výhled na celé Západní Tatry a Roháče. Po fotografování, malé svačině a odpočinku sestupujeme z vrcholu do Svinického sedla. Odtud pokračujeme na Kasprov vrch. Zde jsou díky lanovce, která sem vede z Polska, mraky lidí, a tak po krátké pauze pokračujeme raději dál v pochodu po hřebeni Západních Tater, kterým vede státní hranice mezi Slovenskem a Polskem. Čím více se vzdalujeme od Kasprova vrchu, tím více ubývá lidí kolem nás, a tak si užíváme krásného dne, klidu, pohody a ticha. Na Malolučniaku 2.104 m.n.m. odpočíváme a kocháme se krásnými pohledy na celé pohoří Vysokých Tater.
    Z Temniaku scházíme po stezce, kde vede souběžně červená a zelená značka, která se asi po 20 min. stáčí doleva a po které se vydáme i my. Opět cítím, že mi na konci dnešní túry začínají tuhnout a pobolívat kolena a stejně jako při sestupu ze Svinice zavazuji obě kolena pružným obinadlem. V sedle Chuda Przelaczka dáváme ve stínu skalky pauzu na občerstvení. Užíváme si stínu, protože dnes se od rána sluníčko ani na minutu neschovalo. Navíc oproti minulým dnům ani nefouká vítr. Hledáme s Jirkou v mapě, kdeže má být ta zelená odbočka, abychom ji neprošvihli. Jirka se dokonce ptá na cestu i Poláka, který nás míjí. Turista z Polska, mladý sympatický kluk, ale sám neví, ještě tudy také nikdy nešel.
    My dojídáme, dopíjíme, balíme a pomalu se vydáváme cestou, kterou scházel i polský turista. Nescházíme však ani 10 min. a vidíme, jak si to proti nám do kopce sprintuje onen polský sympaťák. Původně jsem si myslel, že po cestě někde něco ztratil (foťák, mobil, nebo mapu). Ukázalo se však, že se tento polský turista, když došel skupinu jiných Poláků, zeptal této skupiny lidí na onu naší zeleně značenou odbočku. Místní situace znalí turisté z této skupinky mu vysvětlili, kde onu odbočku hledat a on, aby nám ušetřil cestu (a ušetřil nám téměř dvě hodiny chůze), si dal klusem výběh do kopce, aby nám včas sdělil, že jdeme špatným směrem a abychom se vrátili a odbočili tam, co jsme ve stínu skalky odpočívali. Tento Polák nám začal být více než sympatický a my si začali opravovat naše ne příliš dobré a lichotivé mínění o polských turistech.
    Odbočku jsme našli. Někdo povalil rozcestník a ukradl směrovky. Zelená značka na kameni byla pouze 30 metrů od místa, co jsme odpočívali. Protože nás začal tlačit čas, bereme opravdu fofrem pochod z kopce po zelené značce vedoucí nejprve horskými loukami, klečí a nakonec lesem.
    V 18 hod. docházíme ke krásné horské hatě Schronisko Ornak. Pár minut před zavřením kuchyně si objednáváme teplé jídlo. Polských zlotých máme dost a už je nebudeme potřebovat. Zítra totiž již definitivně přejdeme spět ne Slovensko a na polskou stranu se již nevrátíme. Snažíme si vybrat něco k jídlu, ale je to těžké. Jirka se pokouší zjistit anglicky, co mají k jídlu, ale nikdo z Poláků pořádně anglicky neumí a my zase neumíme polsky. Tak se vše domlouvá rukama, nohama. Objednáváme si jídlo. Jsou to sladké zapečené palačinky s tvarohem. Jirka si dává navíc skvělý jablečný dezert. Obě jídla mají neuvěřitelně dobrou chuť a tak si objednáváme ještě jednu porci jídla navíc.
    Jirka domlouvá možnost noclehu. Lůžka v chatě již volná nejsou, ale můžeme se vyspat na karimatkách ve velké hale chaty, kde na asi 100 metrech čtverečních budeme spát my dva a dva polští turisté. Jdeme se vysprchovat. Sprcha teče teplá a jsme v koupelně sami. Oproti minulé polské chatě si nyní užíváme opravdového luxusu. Využíváme i WC, kterých je v chatě hned několik. Dvojí porce palačinek dělá své, a tak během noci musím jít třikrát na velkou. To je úleva po čtyřech dnech si pořádně odskočit. V noci prší. Je průtrž mračen a my si libujeme, že Jirka zařídil nocleh v chatě, a tak nemusíme spát venku pod širákem. Ukazuje se, že máme zase jednou pořádný kus štěstí.

Pátý den – po hřebeni Západních Tater
    Ráno vstáváme brzy již v pět hodin. Dnes nás totiž čeká nejdelší, dle mapy třináctihodinová túra po hřebenech Západních Tater, na kterou se oba strašně moc těšíme. Snídáme a v šest hodin vyrážíme. Již neprší a je polojasno.
    Od chaty stoupáme lesní cestou po žlutě značené cestě do sedla Iwaniacha Przelec. Zde potkáváme dva polské turisty, kteří jistě strávili noc venku v lese. Oba s radostí zavzpomínáme na to, jak jsme mi strávili pohodlnou noc v suchu a teple. Bez dlouhého váhání odbočíme do leva na zelenou značku, která stoupá klečí až do sedla Ornaczanska Przelec. Odtud jsou již vidět blížící se vrcholky Západních Tater a hřeben pohoří, po kterém dnes půjdeme je už na dosah ruky. Dojdeme do Gáborova sedla, kde se napojíme na červenou hřebenovou magistrálu Západních Tater. Zatím šlapeme podle plánu a protože nemáme žádný časový skluz, rozhodujeme se, že místo doprava odbočíme po červené značce vlevo a dojdeme na nejvyšší vrchol Západních Tater Bystrou 2.248 m.n.m. Vyrážíme.
    Je jasno, ale neuvěřitelně silně fouká vítr. I přes více než 20 kg těžkou zátěž na zádech, nás vítr div neschodí z pěšiny, která vede vzhůru na Bystrou. Za necelou hodinu staneme na vrcholu. Je tu nádherně. Kocháme se dokonalým a ničím nerušeným pohledem na celý hřeben Západních Tater a na opačné straně na masív Vysokých Tater, kterému dominuje krásný nepřehlédnutelný Kriváň. Na vrcholu potkáváme pět slovenských turistů, s kterými se dáváme do řeči. Protože putujeme již pátý den bez možnosti koupit si jakékoli potraviny a jídla jsme na chatách měli pouze dvě, nemáme již téměř nic k jídlu kromě sušenek. Chleba máme tak dva krajíčky od patky pro mě i Jirku dohromady. Slovenští přátelé, kteří naší nemilou ituaci zjistili a pozorují nás, jak vybíráme i ty poslední drobečky z batohu, se s námi dělí o své svačiny. Dostáváme od nich několik krajíců chleba, mezi nimiž je hořčice, salám, sýr a další podobné dobroty. Nikdy jsem chutnější chleba nejedl. Věřte mi. Stejný názor měl i Jirka, tak to asi bude pravda. Pořádně najezení děláme pár fotek na památku.
    Rozloučíme se se slovenskými turistickými dobrodinci a zachumláni do mikin, bund, teplých čepic a rukavic vyrážíme zpět do Gáborova sedla. Protože scházíme z nejvyšší hory Západních Tater, raději si při odpočinku na vrcholu bandážuji obě kolena. Pro jistotu, jako prevenci. Vždyť nás dnes čeká ještě deset hodin chůze v náročném terénu. Z Gáborova sedla pokračujeme po hřebeni na vrcholy Klin 2.172 m.n.m., Končistá 1.993 m.n.m., Hrubý vrch 2.137 m.n.m. a Volovec 2.063 m.n.m. Již dávno přestal foukat studený vítr, a tak se na sluníčku za jasného počasí opět pěkně připalujeme.
    Nad Jamnickým sedlem dáváme větší pauzu na občerstvení a focení. Kocháme se pohledem na Ostrý Roháč 2.087 m.n.m., dominantu Roháčského pohoří, přes jehož vrchol povede naše další cesta. Vlevo od nás vidíme Jamnické plesa, vpravo pak Roháčské plesa. Po dvaceti minutách balíme své věci a vyrážíme na další cestu.
    Vrchol Ostrého Roháče, jediného skalnatého vrcholu, který dnes při túře Západními Tatrami překonáváme, zdoláváme v rekordně krátkém čase. A to máme na zádech 20 kg těžké batohy, musíme s nimi lézt po řetězech a navíc máme dnes za sebou již přes 10 hod chůze. Přes vrchol Plačtivé 2.125 m.n.m. scházíme do Smutného sedla. Odtud odbočujeme vlevo po modře značené cestě, která nás dovede až k Žiarské chatě. Máme za sebou 12,5 hod. pochodu s plnou polní.
    Na Žiarské chatě nám nabízejí tři možnosti ubytování. Bereme to nejlevnější za 3 eura na noc. V noclehárně kromě nás nikdo není. To je po zkušenostech z některých polských chat pro nás opravdu skvělá zpráva. Poté, co se zabydlíme a osprchujeme, jdeme do jídelny dát si něco k večeři. Jirka v kuchyni domlouvá koupi čerstvého chleba, který nám již dávno došel a po kterém se nám již stýská. Večer, než jdeme spát, se obloha zatáhla a povážlivě potemněla. V noci, když se vzbudím a jdu na WC, zjišťuji, že začalo silně pršet. Jdu spát a přemýšlím, jestli bude ráno pršet, nebo budeme mít opět štěstí a počasí zůstane hezké jako doposud.

Šestý den – odpočinkový
    Ráno, hned jak se probudím, vyběhnu ven a sleduji, jak na tom dnes jsme. Obloha je zatažená a všude kolem nás se válí hustá mlha. Viditelnost je tak 50, maximálně 100 metrů. Drobně prší. Po krátké poradě s Jirkou padne rozhodnutí, že si dnes uděláme odpočinkový den. Po snídani chceme dojít do nejbližší vesnice Žiar vzdálené asi 8 km od chaty a něco si nakoupit a doplnit tak své téměř nulové zásoby. Kromě chleba co jsme koupili včera na chatě nemáme již téměř nic. Potřebujeme nakoupit nějaké ovoce, zeleninu, sýry, jogurty atd.
    Protože je sobota a my nevíme, do kolika mají v obchodě otevřeno, vyrážíme hned po snídani. Neprší, ale mlha stále zahaluje všechny vrcholy Západních Tater a to již od jejích úpatí. V údolí je viditelnost již lepší. Při cestě do Žiaru s Jirkou kecáme o všem možném a posloucháme na střídačku MP3 přehrávač, hlavně našeho oblíbeného Jarka Nohavicu.
    Ve vesnici nám paní, která jde z obchodu, radí, abychom chvátali. Obchod se zavírá v 11 hodin. Je 10.55. Po několika minutách rychlochůze dorazíme k obchodu. Je zavřeno. Na radu oné paní zkoušíme zazvonit na majitele obchodu. Ten nám po chvilce otevře a nechá nás nakoupit, co potřebujeme. Je vidět, že se nás štěstí stále ještě drží.
    Poobědváme něco ze zásob, co jsme si nakoupili a vydáváme se na zpáteční cestu k Žiarské chatě. Pár stovek metrů od chaty nás chytne pěkná průtrž mračen. Po příchodu na ubytovnu začneme sušit své věci. Po chvilce k nám přijde recepční z chaty a nabídne nám možnost usušit si věci v sušárně, kterou na noc zapnou. Rovněž dostaneme nabídku objednat si za výhodnou cenu večeři (kuře s rýží a polévku). Bez váhání přijímáme. Čekání na večeři si krátíme hrou v kostky a kartami. Po opravdu dobré a vydatné večeři koukáme v jídelně chaty na televizi a po 22 hod jdeme spát. V noci, když se vzbudím a musím na WC opět prší. Jsem zklamán tím, jak se počasí kazí.

Sedmý den – přejezd do Nízkých Tater
    Po snídani si sbalíme všechny své věci a děláme válečnou poradu o tom, co bude dál. Máme jít dál podle plánu a dokončit tak úplně celou hřebenovku Západních Tater a Roháčů, nebo máme věnovat ne příliš vydařený den na přesun do dalšího Slovenského pohoří, které nás čeká - jmenovitě do Nízkých Tater? Je jasné, že bychom hřebenovou túru jistě dokázali bez větších obtíží dokončit, ale vůbec bychom si dnešní den neužili a možná by byla dnešní túra nejen nezáživná, ale v husté mlze, zimě a za deště nejspíš i dost nebezpečná. Navíc o to nejkrásnější a nejpřitažlivější - tj. o pozorování pohoří, po kterém jdeme a o sledování krás horské přírody bychom dnes při 100 m viditelnosti určitě přišli. Navíc pokud se zítra počasí vylepší, je příjemnější šlapat po hřebeni Nízkých Tater, nežli se někde smažit v autobuse při přejezdu z jednoho pohoří do druhého. Rozhodujeme se pro přejezd do Nízkých Tater. Hřebenovou túru Západních Tater a Roháčů určitě dokončíme při další naší návštěvě tohoto nádherného pohoří, protože se sem rozhodně chceme oba ještě někdy vrátit. Navíc jsem přesvědčen, že to nebude trvat dlouho. Tak mocně a silně nás toto pohoří okouzlilo.
    A tak místo výšlapu vzhůru na vrcholky hor Západních Tater a dokončení celého jejich hřebene se raději vydáváme cestou dolů, kterou již dobře známe ze včerejška. Nastupujeme do autobusu, který nás odváží do Liptovského Mikuláše. Máme přes hodinu a půl času, a tak jdeme do supermarketu nakoupit a doplnit své zásoby. Při čekání na autobus, který nás Demanovskou dolinou vyveze až do střediska Jasná pozorujeme, že se od rána situace v pohoří Západních Tater vůbec nezměnila. Pohoří není díky nízkým mrakům a mlze vůbec vidět. Je dobře, že jsme se nepokusili dokončit hřebenovku Západních Tater za každou cenu. Neměli bychom z dnešního dne vůbec nic. Na druhé straně nás velmi potěšilo, že Nízké Tatry v žádné mlze ani v mracích nejsou a celé pohoří je krásně vidět. Počasí nad Nízkými Tatrami vypadá dobře a to nás usvědčuje v tom, že bylo naše ranní rozhodnutí opustit hřeben Západních Tater a přesunout se do pohoří Nízkých Tater správné.
    Na nádraží nasedáme do autobusu a po asi 20 min vystupujeme v Jasné, kde plánujeme strávit dnešní noc. Po dobrých zkušenostech z předloňského roku jdeme hledat ubytování rovnou do horské chaty Björson. Celá chata je však až do 31.7. z důvodu plného obsazení dětským táborem pro veřejnost uzavřena. Musíme se s Jirkou rozhodnout, jestli zkusíme sehnat levné ubytování v Jasné, nebo ještě dnes vystoupíme na hřeben Nízkých Tater a ubytujeme se v Kamenné chatě pod Chopkom. Nevýhodou Kamenné chaty je, že v ní není zavedena voda, kterou budeme zítra potřebovat doplnit. Jdeme se zeptat personálu chaty Björson, jestli by nám alespoň neporadili nějaké jiné levné ubytování v Jasné. Číšnice chvilku přemýšlí a pak se jde zeptat ke stolu, kde právě do obědvali čtyři lidé.
    Máme štěstí. Přichází paní a nabízí nám nocleh v ubytovně horské služby za přijatelnou cenu, téměř totožnou, jako mají v Björsonu. V třípatrové budově horské služby je ubytován jen jeden člověk a mi dva. Dostáváme hezký a pohodlný pokoj se sprchovým koutem a umyvadlem. Protože je teprve odpoledne, jdeme se na hodinku projít do okolí Jasné. Večer vaříme večeři, čteme staré časopisy o přírodě a turistice, kterých je ve společenské místnosti horské služby dostatek a také sledujeme televizi a v ní zprávy o počasí. Hurá! Vypadá to dobře. V nejbližších dnech nemá pršet. A tak dobře naladěni a odpočati jdeme spát.

Osmý den – po hřebeni Nízkých Tater
    Ráno po snídani vyrážíme vzhůru na hřeben Nízkých Tater. Nehledáme modře značenou cestu v lese, ale dle rady lidí z horské služby jdeme po jedné ze sjezdovek přímo vzhůru až na Chopok 2.023 m.n.m. Je polojasné počasí. Lanovka ještě nejezdí, a tak jsme na vrcholu Chopku úplně sami.
    Ve Skalnaté chatě si domlouváme, aby nám zde schovali batohy a vydáváme se jen tak nalehko na Ďumbier 2.043 m.n.m. Sušenky po kapsách, láhev pití v ruce a pončo s foťákem za pasem je jediné, co si sebou na Ďumbier bereme. Proto také zdoláváme vzdálenost Chopok – Ďumbier za rekordně krátkou dobu 55 min z původně označovaných 2 hod. a 30 min, které ukazuje ukazatel u Skalnaté chaty. Na Ďumbieru se vyfotíme, sníme sušenky a vyrazíme spět na Chopok, respektive na Skalnatou chatu pod Chopkom.
    Lanovka již jezdí a je to znát. Chata a celé její okolí je přeplněné lidmi. Jirka obědvá ze svých zásob, já si objednávám v chatě buchty na pare. Ihned jakmile dojíme, nandaváme batohy na záda a utíkáme pryč od toho davu rádoby turistů, co by se sem nikdy nedostali nebýt lanovky. Každou minutou, co se od Chopku vzdalujeme rapidně ubývá lidí okolo nás. A to je dobře. Vždyť od Kasprova vrchu v Západních Tatrách potkáváme na našich cestách jen minimální počet lidí. Protože nám právě tato skutečnost vyhovuje, nemůžeme se smířit s davovým šílenstvím, které nás občas v některých známých horských střediscích obklopuje. Proto vždy, co nejdříve, z takovéhoto místa zvedáme kotvy a prcháme pryč.
    Od Skalnaté chaty vede naše červeně značená hřebenová cesta směrem na západ přes Dereše 2.003 m.n.m., Polanu 1.889 m.n.m., Kotliska 1.963 m.n.m. až na Chabanec 1.955 m.n.m. Od Polany zase šlapeme úplně sami. Z Chabance již vidíme cíl naší dnešní cesty - útulnu pod Chabancom. Zde doplníme vodu z vydatného pramene, který leží asi 100 m do chaty a jdeme vařit večeři. Za nocleh platíme 1,5 eura. Protože chceme zítra ráno vyrazit na túru co nejdříve, jdeme si brzo lehnout.

Devátý den – západní část hřebene Nízkých Tater
    Ráno vstáváme v 5 hod. Je opět krásný jasný den. Po snídani, kdy většina osazenstva chaty ještě spí, vyrážíme jako první na dnešní túru, která nás zavede do Donoval - místa, kde strávíme příští noc a odkud zítra zahájíme přechod pohoří Velká Fatra.
    Od chaty vystoupáme po zelené značce do sedla Ďurková, kde se napojíme opět na červenou hřebenovou magistrálu. Přejdeme přes vrchol Ďurková 1.749 m.n.m., překonáme Latiborskou holu 1.643 m.n.m. a zdoláme vrchol Velká Chochula 1.753 m.n.m. Odtud začneme scházet přes Malou Chochulu 1.718 m.n.m. a Prašivou 1.651 m.n.m. do Hiadelského sedla.
    Po krátkém odpočinku pokračujeme dál v pochodu. Lesní cestou vystoupáme na poslední dnešní vrchol - Kozí chrbát 1.330 m.n.m. Odtud je to do Donoval již jen hodina a půl chůze.
    Ráno jsme vycházeli na túru velmi brzo a během dne dělali jen krátké přestávky. Důvod byl prostý. Naším cílem bylo dorazit do informačního centra v Donovalech včas, než budou zavírat, aby nám poradili, kde je možné se co možná nejlevněji ubytovat. A protože neznáme otevírací dobu informačního centra, tak raději pospícháme, než abychom přišli pozdě. Do infocentra jsme dorazili v 16.05 hod. Pět minut po zavírací době. Štěstí nás ale neopustilo. Slečna, která zde pracuje, ještě neodešla, i když již byla na odchodu. Na naši prosbu zapíná počítač a dává nám několik tipů na levné ubytování. Zjišťuje nám rovněž na zítřek odjezd autobusu z Donoval do vesnice Staré hory, odkud zítra zahájíme náš přechod Velkou Fatrou.
    Ukázalo se, že nejlevnější ubytování je opravdu v chatě Pod Magurou, kde jsem byl ubytován i před dvěma roky. V chatě mají krásně vybavené pokoje. Máme čtyřlůžkový pokoj jen sami pro sebe. Dáme si sprchu a jdeme se projít. Chceme si zajít na večeři do bufetu a dokoupit zásoby jídla na zítřek. Hlavně potřebujeme koupit chleba, který nám již zase dochází. Protože je dnes obchod zavřený (mají inventuru), chceme nakoupit zásoby jídla zítra ráno, než půjdeme na autobus. Cestou zpět do chaty Pod Magurou se stavíme v bufetu na večeři. Večer si čteme časopisy a sledujeme v televizi zprávy o počasí. Zprávy vypadají optimisticky, a tak se můžeme v klidu uložit ke spánku.

Desátý den – po hřebeni Velké Fatry
    Ráno vstáváme v půl sedmé, snídáme a balíme věci. Je polojasno. Do obchodu, který má otevřeno od 7 hod, dorazíme minutku před otevřením. Nakupujeme vše potřebné a vyrážíme na autobus. Autobus přijede načas v 7.35 hod.
    Ve vesnici Staré hory vystupujeme a míříme po asfaltové cestě do vesničky Turecká. Odtud máme v plánu po žluté značce vystoupat po sjezdovce na vrchol Liška 1.445 m.n.m. a odtud po modré značce na jeden z nejvyšších vrcholů Velké Fatry Križnou 1.574 m.n.m. Cesta nám má trvat 3 hod.
    Možná, že měli cestu špatně značenou, nebo je pravdy něco na tom, že chlapi nedokážou dělat víc věcí najednou (v našem případě chodit, kecat a sledovat správný směr značení). Každopádně se nám stalo to, že jsme po žlutě značené cestě došli úplně někam jinam, než bylo naplánováno. Jmenovitě na vrchol Malá Križná 1.319 m.n.m. Zde dáváme přestávku na občerstvení a hledáme v mapě, kudy jít dál.
    Po zeleně značené cestě vyrazíme na Královu skálu, kde se již napojíme na červeně značenou Velkofatranskou magistrálu. Za necelou hodinku staneme na vrcholu hory Križná. Dnešní túru jsme si tak naší nepozorností prodloužili o 1 hod a 15 min. Naštěstí to bylo jediné naše větší bloudění za celých 13 dní, což považuji za slušný výkon. Po 20 min odpočinku se vydáváme po hřebeni Velké Fatry dál na sever.
    Z dalšího vrcholu Ostredok 1.592 m.n.m. scházíme dolu na úroveň lesa. Ztrácíme tak téměř 300 výškových metrů. Naštěstí jdeme lesem jen pár minut a pak opět stoupáme a nabíráme ztracené výškové metry. Od vrcholu Kyšky 1.340 m.n.m. je již v dálce vidět Chata pod Barišovom. Rozhodneme se ještě vystoupat na další travou zarostlou horu Ploská 1.532 m.n.m. Odtud máme Chatu pod Barišovom jako na dlani. Scházíme z Ploské a na Chatu pod Barišovom dojdeme asi za 20 min.
    Zde doplníme vodu a po jídle z vlastních zdrojů, kterých máme tentokrát dostatek, se rozhodneme jít dál a zkusit přespat v některé ze salaší. Salaš je zadarmo a v chatě se musí platit. Navíc nás zítra čeká přejezd do pohoří Malá Fatra, tak si chceme ze zítřejší túry ještě dnes ukrojit nějaký ten kilometr. Při zpáteční cestě obejdeme po zelené značce vrchol Ploská a v sedle Ploskej začneme sestupovat po žluté značce směr Vyšná Revúca.
    Po 20 min chůze míjíme jednu salaš. Jirka se jde zeptat bači, který stříhá ovce, jestli zde někde není možnost přenocovat. Bača nám radí, jak se dostat k jiné salaši vzdálené asi 15 min chůze. Po krátkém hledání Jirka salaš nachází. V salaši jsou kromě nás ještě tři Slováci. Jirka jde k prameni doplnit svou zásobu vody a já mezitím vařím večeři. Po setmění si jdeme oba lehnout. Ráno musíme brzo vstávat, abychom stihli autobus z Vyšné Revúce, který nás doveze na vlak do Ružomberoku.

Jedenáctý den – západní část pohoří Malá Fatra
    Ráno opět vstáváme brzo již za úsvitu v 5 hod. Balíme věci, snídáme a sledujeme východ slunce. V šest hodin opouštíme salaš a sestupujeme po žluté značce do Vyšné Revúce.
    Protože jdeme rychle a máme dostatek času, stačíme si ještě v Revúci dojít do obchodu nakoupit potřebný proviant na další tři dny. Autobus nás doveze do Ružomberoka a odtud odjíždíme vlakem do Strečna.
    Okolo jedenácté hodiny vyrážíme ze Strečna po červeně značené cestě směr Chata pod Suchým. Po dvou hodinách ostré chůze po strmé lesní cestě přicházíme k Chatě pod Suchým. Zde doplňujeme vodu z pramene, který je hned u chaty. Něco málo pojíme a po krátkém odpočinku opět vyrazíme na cestu. Po hodinovém stoupání do prudkého kopce staneme na prvním vrcholu hřebene Malé Fatry na hoře Suchý 1.468 m.n.m.
    Odtud pokračujeme stále po červeně značené magistrále do sedla Priehyb. Cesta, která trvá asi hodinu, vede hustou vzrostlou klečí. Stezka je místy široká jen na šířku chodidla. Protože máme na zádech objemné přes 20 kg vážící batohy, stává se nezřídka, že se v kleči zasekneme a nemůžeme jít ani tam, ani zpět. Větve kleče nás jednoduše nechtějí pustit dál. Protože občas špatně došlápnu na kořeny a mezi kořeny kleče, začínají mě z toho pěkně bolet kotníky. Ještě štěstí, že jsem si nohu nevymkl. Připočteme-li k tomu fakt, že v těchto podmínkách musíme ještě překonávat ostrá vysoká skaliska, stala se tato hodina pro nás opravdovým utrpením.
    V sedle Priehyb konečně opouštíme kleč a vydáváme se po travnatém hřebeni na další významný vrchol Malé Fatry na Malý Kriváň 1.670 m.n.m. Na Malém Kriváni děláme fotky a pauzu na jídlo. Poté pokračujeme po hřebeni Malé Fatry na nejvyšší její vrchol Velký Kriváň 1.708 m.n.m. Zde se nám naskýtá nádherný výhled na celý hřeben Malé Fatry. Na západě leží Malý Kriváň, odkud jsme právě přišli, na východě obdivujeme vrcholy Chleb 1.645 m.n.m., Poludňový grúň 1.460 m.n.m., Stoh 1.607 m.n.m. a především pak Velký Rozsutec 1.609 m.n.m. Poté, co uděláme několik fotek, vyrazíme opět na cestu. Sejdeme do Snilovského sedla a odtud po zelené značce dojdeme za 20 min až na Chatu pod Chlebom.
    Chata není plně obsazena, a tak máme na výběr spát v posteli za 10 euro nebo na matracích v podkroví za 3 eura. Vybíráme si podkroví, kde je přes padesát míst na spaní. Kromě nás tam spí jen čtyři další turisté. Jirka se jde smočit do nádrže s vodou, kterou napájí nedaleký horský pramen. Teplota vody? Jen pár stupňů nad nulou. Jirka začíná vařit večeři a já si jdu zatím do vody umýt alespoň nohy. Po večeří sedíme v jídelně chaty, hrajeme kostky, piškvorky a posloucháme písně Jarka Nohavici, které nám osazenstvo chaty pouští z CD. V noci před chatou, než si jdeme lehnout, obdivujeme nádherný pohled na jasnou oblohu plnou hvězd a na světly zářící vesnice a města ležící přímo pod námi na úpatí Malé Fatry.

Dvanáctý den – východní část pohoří Malá Fatra
    Ráno vstáváme opět do krásného slunného dne. Po snídani vystoupáme zeleně značenou cestou na Snilovské sedlo, kde odbočíme doprava a napojíme se na červeně značenou magistrálu. Přes vrchol Chleb dojdeme až na Poludňoví grúň.
    Zde opustíme červenou hřebenovku a po žluté značce která vede po sjezdovce, sestoupíme k Chatě na Grúni, kde plánujeme náš poslední nocleh před odjezdem domů. Chata je úplně obsazena, a tak si domlouváme možnost přenocovat na vlastních karimatkách na dřevěné verandě chaty. Osazenstvo chaty nám rovněž dovoluje uschovat si v chatě jeden náš batoh, než se vrátíme z dnešní túry. Po zkušenostech z Polska přendaváme věci z jednoho batohu do druhého. Jirkovo přeplněný batoh necháváme uschovaný v chatě a můj batoh, v kterém máme jen pár věcí, bereme s sebou.
    V nošení batohu se opět pravidelně střídáme. Z chaty sestupujeme modře značenou lesní cestou do vesnice Štefanová. Odtud pokračujeme lesní cestou po zelené značce do sedla Medziholie. V sedle dáváme krátkou pětiminutovou pauzu. Opět se s Jirkou domlouvám, že na vrchol ponesu batoh já a dolu ho snese zase on. Beru si batoh na záda a vyrážíme.
    Nejprve jdeme lesem, potom kousek cesty klečí a pak už lezeme jen po skalách místy zajištěných řetězy. Za necelou hodinu jsme na vrcholu Velkého Rozsutce 1.609 m.n.m. Z Velkého Rozsutce je neuvěřitelně nádherný pohled na celý hřeben Malé Fatry, který se vine jako had od Velkého Rozsutce přes Stoh, Poludňový Grúň, Chleb, Velký Kriváň až po Malý Kriváň. Tento pohled je opravdu jedinečný. Při odpočinku děláme fotky a kocháme se pohledem na tu krásu kolem nás. Během svačiny si raději opět preventivně bandážuji obě kolena a dělám dobře.
    Po 20 min strávených na vrcholu Velkého Rozsutce se vydáváme na cestu zpět. Jirka si ode mne přebírá batoh, bere nohy na ramena a vyrazí přímo dolů, jako by mu za patama hořelo. I s batohem na zádech skáče po skalách jako kamzík. Kde se v něm vzalo dneska tolik sil a elánu, opravdu nevím. Spouštím se z vrcholu hned za Jirkou. Chci sice šetřit svá kolena, ale i přes plán, že půjdu pomalu, se nechávám strhnout Jirkovým ďábelským tempem. Přece se nenechám zahanbit. Udržuji od Jirky zhruba stejnou vzdálenost, která se naštěstí příliš nezvětšuje. Na rozdíl od Jirkova jistého kroku mám já co dělat, abych se občas neskácel na všechny čtyři. Na jednom suťovisku se mi to opravdu málem podařilo. Do sedla Medziholie dobíháme téměř v poklusu v rekordním čase. Dle mapy a rozcestníku je to z vrcholu Velkého Rozsutce do sedla Medziholie přes 60 min. My to zvládli za 23 min.
    Po minutovém odpočinku potřebném k popadnutí dechu a výměně batohu pokračujeme dál v cestě již "normálním tempem". Upozorňuji Jirku na to, že musíme dát pozor, kudy vede červená značka. Před dvěma lety jsem v místě, kde se červená značka stáčí doleva, pokračoval dál rovně po žluté značce, a tak místo zdolání Stohu jsem tento vrchol obešel lesní cestou po jeho úpatí. Letos rozcestí rozhodně nesmíme minout. Chci si z vrcholu Stohu vyfotit Velký Rozsutec, když se mi to před dvěma roky nepodařilo.
    Po pár minutách chůze dorazíme k rozcestníku. Nechápu, jak jsem mohl minule červenou značku přehlédnout. Odbočujeme vlevo a stoupáme nejprve lesem a poté horskou loukou až na vrchol Stohu. Velký Rozsutec je přímo před námi jako na dlani. Udělám výstavní fotku a pokračuji dál v pochodu po červeně značené hřebenové magistrále Malé Fatry až na Poludňový Grúň. Po krátkém odpočinku se dnes již po druhé vydáváme po žlutě značené cestě, která vede po sjezdovce až k Chatě na Grúni.
    Tam si vyzvedneme náš druhý batoh. Vykoupeme se, převlečeme a objednáme si večeři. Okolo 22 hod si na dřevěné podlaze verandy rozbalujeme karimatky a zachumláni do spacáku pokojně usínáme. Jsme tu sami dva, a proto si na rozdíl od ostatních nocí, kde nás spalo vícero pohromadě neberu špunty do uší. Co by mne tu mohlo rušit? Jirka nechrápe a nikdo jiný tu není.
    Omyl. Nevím, kolik bylo hodin, když mne probudila parta hlučných opilých lidí. Tito prazvláštní tvorové, jejichž myšlení nikdy nepochopím, dostali opravdu skvělý nápad - jet se v noci na horskou chatu ožrat. A protože si jako všichni opilci nedělají s ničím těžkou hlavu a neberou na nic ohled, nebrali ho ani na dva spící turisty. Otázkou je, jestli ve svém podnapilém stavu vůbec zaregistrovali, že nedaleko nich někdo spí. Měl jsem chuť vyndat si z batohu špunty do uší, ale ty bych po tmě určitě nenašel. Nemám totiž s sebou baterku. A Jirku budit kvůli tomu, aby mi půjčil svou čelovku opravdu nehodlám. A tak trpím. Poslouchám chytré řeči opilců a doufám, že se brzy vrátí tam, odkud přišli. Vyžadovat od opilců klid, ticho a dodržování nočního klidu, obzvlášť jsou-li v přesile deset na jednoho, nehodlám riskovat. Nakonec po dlouhé době opilci opouští horskou chatu. Naštěstí nevím, jak dlouho vše trvalo. Připadalo mi to ale jako celá věčnost. Do rána již pořádně neusnu. Pořád se na podlaze verandy jen převaluji. Proto hned, jakmile se začne rozednívat, nemarním čas a raději vstávám.

Třináctý den – konec dovolené
    Je jasno, ale po ránu je stále ještě pěkná zima. Balím své věci a dělám si snídani. Jirka již také vstává a jak zjišťuji, měl stejně veselou noc jako já. Po snídani na nic nečekáme a vydáváme se po sjezdovce vzhůru na hřeben Malé Fatry, jmenovitě na Poludňový Grúň.
    Nemáme za sebou ještě ani třetinu výstupu a už je mi horko. Sundavám mikinu a pokračuji dál v náročném výstupu. Na Poludňovém Grúňi se napojíme na červenou značku vedoucí přes vrchol Chleb až do Snilovského sedla. Zde červeně značenou hřebenovou magistrálu již definitivně opustíme a začneme scházet po zelené značce na Chatu pod Chlebom.
    Na chatě je plno lidí. Někteří teprve opouštějí chatu, která se na hodinu a půl uzavře, aby mohli zaměstnanci chatu důkladně uklidit. Jiní sem přišli ze Šůtova organizovaně. Je tu klub slovenských i polských turistů. Čekáme, až se chata opět otevře a objednáváme si buchty na pare. Poslední naše Slovenské jídlo. Je opět jasno a teplo.
    V pravé poledne opouštíme chatu a po modře značené cestě scházíme do údolí. Mineme Mojžíšovi prameny a lesní cestou pokračujeme dál až k Šůtovskému vodopádu. U tohoto obrovského vodopádu děláme poslední fotky a poslední přestávku. Po několika minutách chůze lesní cestou přijdeme na cestu asfaltovou. Zde si Jirka sundavá kotníkové pohorky a přezouvá se do sandálů. Chce ulevit nohám a puchýřům, které ho provázejí téměř po celých 13 dní. Je to borec. Za celou dobu si ani jednou nepostěžoval. Po asfaltové cestě jdeme až do Šůtova. Odtud nás čekají ještě 2 km chůze po okraji hlavní silnice spojující Martin a Ružomberok.
    Konečně jsme na nádraží. Osobní vlak, který má zpoždění nás odváží do Ružomberoka, odkud pojedeme rychlíkem zpět do Čech. V Ružomberoku máme dvě hodiny času a tak si jdeme koupit do supermarketu něco k večeři. Po jídle se jdeme projít do architektonický pěkně řešeného centra Ružomberoka. Ve 20.15 hod nastupujeme do rychlíku směr Rokycany. Jedeme sice lehátkovým vozem, ale ani já ani Jirka jsme se vůbec nevyspali.
    V Rokycanech vystupujeme v 6 hod a jdeme k Jirkovi domů, kde na počítači zkoukneme fotky, co jsme nafotili. A tím definitivně končíme naše 13 denní putování po hřebenech Vysokých Tater, Západních Tater, Nízkých Tater, Velké Fatry a Malé Fatry.

Za blahé paměti sepsal na konci roku 2009 Jiří Řezáč, účastník akce.